Spis. jaz. formovaný od 80. let 18. stol. do 40. let 19. stol.; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Zrušením nevolnictví r. 1781 byla uvolněna vázanost obyvatelstva k jistému území a vytvořily se předpoklady pro změny v národnostních poměrech. Obyvatelstvo z č. mluvícího venkova hromadně přicházelo za prací do poněmčených měst, v nichž se rozvíjel průmysl. Vytvářela se tak příznivá situace pro šíření osvícenských idejí obrody č. národa, jejichž iniciátorem byla inteligence. Mluvená řeč venkovského obyvatelstva byla silně teritoriálně diferencovaná, přitom rozdíly mezi dialekty na Moravě a ve Slezsku byly v důsledku odlehlosti od středočeského inovačního centra výraznější než v Čechách. Při pohybu obyvatelstva se nejvýraznější rozdíly začaly postupně stírat. Č. ve městech, pokud se udržela, byla prosycena něm. lexikálními prvky a ↗kalky a funkčně byla, obdobně jako venkovské dial., omezena na oblast všedního života. Vládní politika s cílem vytvoření jednotného rakouského národa, jehož jaz. měla být něm., byla obrozenským procesem nakonec znemožněna. Prvními projevy obrozenských myšlenek byly obrany č. jazyka. Za první z nich se považuje edice spisu B. Balbína Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica (Obrana jazyka slovanského, obzvlášť českého), kterou pořídil r. 1775 Pelcl (spis sám vznikl už 1672). Povahu obrany měla také Pelclova Předmluva k laskavému čtenáři, která uváděla edici Příhod Václava Vratislava z Mitrovic (1777), a jeho Akademická nástupní řeč o užitečnosti a důležitosti češtiny (Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der Böhmischen Sprache, 1793). Objektivně byly obrany nejúčinnější tehdy, když vzbuzovaly zájem o č. psanou literaturu, poukazovaly na její bohatou historii a vysokou úroveň v dávných dobách. Edice děl staré literatury sehrály v obrozenském hnutí důležitou úlohu. K opětovnému uvedení č. do sdělných oblastí, z nichž byla vytlačena, především do náročné literatury, bylo třeba nově kodifikovat normu spis. jaz. Možnost kodifikovat dobový jaz. literatury nižšího stylu (knížek lidového čtení, kramářských písní, lidového divadla) se nezdála vyhovující, protože pro náročnou literaturu nebyl vhodný. Barokní homilie, nejrozšířenější žánr předchozí epochy, byly osvícenské inteligenci věcně cizí. Alternativou byl příklon k jaz. starší literatury vysokého stylu. Východiskem gramatické kodifikace se proto stal literární úzus konce 16. stol. a jaz. Komenského. Tak koncipoval své dílo Grundsätze der böhmischen Grammatik (1775) Pelcl, jistě pod vlivem Dobrovského, který také zpracoval pro jeho gramatiku oddíl o prozódii. Také rozdělení deklinačních typů subst. je tu převzato od Dobrovského. Tím se jeho východisko liší od Tomsova (Böhmische Sprachlehre, 1782) a Thámova (Kurzgefasste böhmische Sprachlehre…, 1785), která přihlížejí k morfologickému stavu současného úzu. Pelcl kodifikoval hláskosloví bez diftongu ej v koncovkách (nom.sg. dobrý), ale připouští jej v slovních základech (hejbati), diftong ou kodifikuje i v násloví (oul). Vyžaduje rozlišování dvojího l. Morfologie plně odpovídá vysokému stylu humanistické č., včetně kongruence přechodníků. Zavádí formu akuz.-nom. v pl. neživotných mask. (duby, keře). Syntax je věnována jednoduché větě, souvětí věnuje jen málo pozornosti. Obnovuje jevy vyššího stylu, např. gen. záporový, a vyžaduje gen. rekci u řady sloves. Oddíl o prozódii nepřijímá ani starý princip sylabický, ani časoměrný a formuluje základy prozódie sylabotónické. Obdobně jako Pohl doplňuje Pelcl gramatiku příklady rozmluv, jejich jaz. je však oproštěn od prvků běžně mluveného městského jaz. a od puristických neologismů. Dobrovský v gramatikách Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809) a Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1819) kodifikuje v podstatě stejný stav jako Pelcl, s výjimkou jediného l u Dobrovského. Koncepce gramatik Dobrovského je však odlišná: těžiště morfologických oddílů je tu v zevrubném popisu slovotvorby (v první verzi zabírá přes polovinu celkového rozsahu, v druhé asi třetinu). Tato zvláštní pozornost slovotvorbě měla pro další vývoj č. základní význam. V oddílu o syntaxi je mj. formulováno pravidlo o užití přechodníkových vazeb při totožnosti podmětů. Gramatická norma kodifikovaná Dobrovským byla všeobecně přijata, nejen pro jeho vědeckou autoritu, ale především proto, že vyhovovala snaze po stylovém odlišení jaz. literárního od běžně mluveného úzu. Proto také v dalším vývoji ustupovalo užívání diftongu ej ve slovních základech (hejbati) a ou na počátku slov (oul). V syntaxi bylo postupně osvojováno humanistické souvětí, ačkoli syntaktické části gramatik se složitým souvětím neobíraly. Viz též ↗gramatiky češtiny, ↗humanistická čeština.

Neuplatnily se snahy moravských obrozenců (Františka Dobromysla Trnky a Vincence Žáka) o přiblížení spis.č. moravským dial. ani pozdější pokusy Kollára o hláskoslovné sblížení spis.č. s její variantou užívanou na Slovensku.

Pravopis byl postupně oproštěn od některých přežitků pravopisu bratrského; podrobněji ↗obrozenský pravopis, ↗dějiny písma.

Po stabilizaci gramatické normy bylo třeba doplnit slovní zásobu. Č., vytlačená na dlouhou dobu z převážné části literárních žánrů a především z oblasti vědy, postrádala potřebné okruhy slovní zásoby, hlavně odbornou terminologii a pak stylisticky příznakové lexikální vrstvy charakteristické pro poezii a beletrii vůbec. Pouze hudební terminologie, která se jako jediná díky jisté kontinuitě mohla opírat o barokní tradici (viz ↗barokní čeština), byla doplněna dříve, a to v díle Jakuba Jana Ryby Počáteční a všeobecné základy ke všemu umění hudebnému, vydaném posmrtně r. 1817 (viz ✍Štědroň & Šlosar, 2004). Znalost humanistické č. uchránila Rybu před voluntaristickým neologizováním barokních gramatiků. Ryba zaváděl nové termíny v duchu humanistické č., tj. nepuristicky a ústrojně. Užívá termínů mezinárodních (intonací), slov původu it. (fortepiano), něm. (valdhorna) i vytváří č. ekvivalenty (zpěvohra, odrážka…). Na tento základ mohli navázat další tvůrci hudební terminologie, především Jan Nepomuk Škroup. První obrozenská generace se spoléhala na spontánní rozvoj lexika v literární tvorbě. Ale překlady ze současných literatur evropských národů by se bez lexikálních neologismů neobešly. Proto generace vedená Jungmannem vypracovala program cíleného obohacování lexika. Spočíval v obnovování zapomenutých stč. slov, přejímání z teritoriálních dial., spontánním dotváření slovní zásoby v literárním procesu, přejímání slov z jiných sl.jaz., záměrném tvoření slov derivací a kompozicí a také v ↗kalkování z cizích jaz. Tyto zdroje se uplatnily nestejnou měrou. Při vydávání děl starší literatury byla skutečně nově uvedena do úzu řada slov jako doba, chorý, ješitný, vazba…, některá, jako hrot, jarý, nýti, byla oživena podvrhy rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Teritoriální dial. nesplnily očekávání obrozenců, protože jejich úkonnost je užší než u spis. jaz. Přejímání z jiných sl. jazyků zato očekávání předčilo, jako zdroje se uplatnily především polština a ruština, v omezené míře (v botanické terminologii) i srbština, chorvatština, slovinština a ukrajinština. Slova přejatá z polštiny, jako okres, věda, mluvnice, podmět, obřad, opis, vzájemnost, zdroj, svěží, podlý, bádat, budovat, a z r., jako příroda, nápěv, záliv, závod, obohatila především terminologické vrstvy slovní zásoby. Několik slov bylo přejato z Dobrovského spisu Literarische Nachrichten von der Reise nach Schweden und Russland, 1796: děva, nozdry, brvy, vkus, šum, vesna, pyl, vzduch, zeleň, vojín, lepý, blahý. Kromě terminologie se přejatá slova uplatnila jako prostředky básnického jaz. V největší míře se však prosadilo samostatné tvoření nových slov. Nejlepším předpokladem pro ně byl Dobrovského popis zákonitostí č. slovotvorby obsažený v jeho mluvnicích. Nové formace byly tvořeny v souladu se slovotvornými zákonitostmi č. a rychle se ujímaly. Uplatnila se zejména derivace nulovou příponou (náběh, ohled), sufixem ‑ost (obraznost, pozornost, představivost), ‑stvo (obecenstvo, včelstvo, také svalstvo, horstvo), derivace jmen nositelů vlastnosti různými sufixy, při níž se také uplatnily sufixy okrajové, kterých bylo využito k doplňování terminologie (hraboš, outloň, mečoun, rypouš, prvok, bledule, sviňucha). Umělecký styl využíval neologismů se sufixem ‑ina (skalina, močálina, lučina). Ve větší míře, než se předpokládalo, se uplatnily kalky v podobě složenin, a to v terminologii (zeměpis, přírodozpyt, názvosloví, zákonodárce). Pod vlivem Jungmannova slovníku se rozšířilo užívání slovesného prefixu po‑ ve funkci distributivní (porozhazovati), který zčásti vytlačil starší prefix z‑ (zvyrážeti). Postupně byl překonán přežívající barokní purismus a v terminologii se uplatnily i mezinárodní termíny (logika místo umnice, fyzika místo silozpyt).

Na těchto spolehlivých základech bylo možno vybudovat vědeckou terminologii různých oborů. Podíleli se na ní zejména Antonín Jungmann v oboru antropologie a lékařství, Josef Jungmann v literární teorii, Jan Svatopluk Presl v botanice, zoologii, chemii, Karel Bořivoj Presl v botanice, Josef Vojtěch Sedláček v geometrii, fyzice a matematice, Josef František Smetana ve fyzice, Antonín Marek v logice, František Palacký v psychologii a estetice.

Završením snah o doplnění slovní zásoby je pětidílný Jungmannův Slovník česko-německý (1835–1839); viz ↗slovníky češtiny. Shrnoval č. slovní zásobu počínaje starou dobou až do současnosti (celkem 119 076 hesel) včetně slov nově vytvořených a přejatých z jiných sl.jaz., zejména z polštiny (asi 1200 přejetí), vedle 600 slov z r. a 100 z jaz. jihoslovanských. Tímto dílem byly antikvovány obrozenské slovníky starší, zejména Karla Ignáce Tháma (viz ↗slovníky češtiny), zasažené ještě doznívajícím voluntaristickým neologizováním, např. odvozování adjektiv sufixy ‑čný (panujičný), ‑čivý (urážčivý), ‑ovní (zaopatřovní). Slovník německo-český vydal z Jungmannova materiálu Josef Franta Šumavský pod názvem Deutsch-böhmisches Wörterbuch I, 1844, Deutsch-böhmisches Wörterbuch II, 1846; viz ↗slovníky češtiny.

V jazyce č. obrozenské publicistiky představovaly výrazný krok ke kultivovanému úzu Kramériem redigované Kramériusovy císařsko-královské Pražské poštovské noviny od r. 1789.

Obrozenský básnický jazyk zpočátku stavěl na sylabickém principu a využíval dobové slovní zásoby (Thámova družina). Puchmajerova první novočeská škola básnická přechází na princip sylabotónický Dobrovského. Při překladech se autoři nevyhnuli ojedinělým neologismům, např. u Puchmajera jsou to slova přejatá z p. originálů. Pokusy o obnovení poezie časoměrné jsou zprvu formově značně nedokonalé, o básnický jaz. lexikálně bohatý začali usilovat až pozdější tvůrci. Rozvoj synonymie je zřejmý zejména v básnických překladech Jungmannových. Prvním z básníků usilujících o osobitý styl byl Milota Zdirad Polák sbírkou Vznešenost přirozenosti (1819). Množství užitých neologismů vedlo autora (podobně jako Jungmanna v jeho překladech) k doplnění sbírky diferenčním slovníčkem vysvětlujícím jejich význam. Jsou to útvary jako bezdno, dalekohled, hrubolátný, lepotvorý, mlhohvězda… Na konci upozorňuje autor na některé frekventované typy neologismů: jména se sufixem ‑ina (jezeřina), ‑iště (modřeniště), ‑o (bělo, šedomodro) a složeniny (čarokrásný, květolící, světokoule). Většina neologismů jsou tu slova čtyřslabičná (v základním tvaru n. s koncovkami). To umožňovalo zpestřit rytmus veršů proti jednotvárnému trocheji jeho předchůdců. Kollár, pokračující v tomto rétorickém stylu zaměřeném na formu, oživoval i poezii časoměrnou v dokonalejší formě než jeho předchůdci. Poezie Čelakovského jako novou hodnotu přináší zvukosled: opakování stejných hlásek (anafora) a opakování týchž slov na konci veršů (epifora). Básnický jaz. Máchův byl opřen o jiné tvárné principy: lexikálně se neliší od dobového úzu, novum však představuje jeho syntax. Uvolnění sémantických vztahů mezi syntagmaty pomocí transpozice (večerní máj místo májový večer) dosahuje odstínů neurčitosti, které dávají možnosti volnější, vrstevnaté a emocionální interpretace. Výrazným tvárným prostředkem je mu ↗eufonie. Mácha úspěšně završil úsilí o vytvoření básnického jaz. ekvivalentního ostatním evropským literaturám.

Klidnější byl vývoj jazyka české prózy. Stabilizoval se postupně na standardu daném dobovými gramatikami a nebránil se jisté archaizaci, pokud směřovala k ideálu vyššího stylu, zejména ve stavbě souvětí.

Lidové divadlo, které mělo nepřetržitou tradici, se za obrození oprošťovalo od sporadických nář. prvků. V některých hrách přežíval náznak diferenciace postav jazykem. Dialogy obrozenských her byly zprvu psány jaz. knižním s dobově obvyklým nevelkým kolísáním v hláskosloví a morfologii. Nové kvality přinesl teprve jaz. dramat Tylových, a to výrazným zživotněním dialogů.

Předpoklady pro návrat č. do oblasti vědy byly vytvořeny doplněním nejzávažnějších mezer v odborné terminologii. Od r. 1820 mohl začít vycházet první č. vědecký časopis Krok, od r. 1827 Časopis Českého museum. Jaz. vědy od počátku navazoval na humanistické dědictví, zejména v syntaxi, a to včetně slovosledných a konstrukčních latinismů, jako je koncové postavení slovesa, hojné participiální vazby, vazba ↗akuzativu s infinitivem, úsilí o obnovení ↗periody (viz ↗humanistická čeština).

Ve 40. letech 19. stol. byl program č.jaz. obrození splněn: byla kodifikována gramatická norma spis.jaz. a postupně uvedena do širokého úzu; byla doplněna jeho slovní zásoba tak, aby vyhovovala požadavkům literatury vyššího stylu a odborného stylu vědeckého. Č. byla znovu uvedena do všech funkcí, z nichž byla v předchozím údobí částečně n. úplně vytlačena. Počet uživatelů spis.jaz. podstatně vzrostl a č. se tím zařadila po bok jaz. jiných středoevropských národů.

K vídeňskému podílu na počátcích č. národního obrození viz ✍Vintr & Pleskalová (2004), ✍Newerkla (2012), viz také ↗čeština v Rakousku.